24 hodin v Římě

Ačkoliv mám rád svou práci a těžko se mi z ní odchází pryč, občas přijde chvíle, kdy si uvědomím, že bych měl zapomenout na neustálou únavu z dlouhých hodin strávených prací a měl bych si taky trochu užívat. Právě proto jsem dostal z ničeho nic nápad – co takhle se vydat na nějaké speciální místo, strávit zde třeba jen jeden jediný den, a pak se zase vrátit k nám do Čech. Lehnul jsem si do postele s touto myšlenkou, než mi prostě došlo, že to musím uskutečnit – vydám se na 24 hodin do nějakého významného města a užiji si zdejší kulturu, luxus místních hotelů a poznám památky.

Musím se přiznat, že tuto cestu jsem plánoval už trochu delší dobu. Chtěl jsem totiž toto město poznat opravdu do detailu, a vymyslet vše tak, když na to máte jen 24 hodin, není úplně jednoduché. Ale zvládl jsem to a má cesta do Říma se opravdu vyplatila!

Ani ne dvouhodinový přímý let byl pro mě spíše takovým odpočinkem než únavnou cestou, jako když letím přes půl zeměkoule. Na letiště jsme přistáli v nočních hodinách, a tak jsem jako první zamířil na hotel, abych si mohl do dalšího dne odpočinout ve svém apartmá.

Nově zrekonstruovaný hotel The First Musica si mě získal svou prezentací ihned, a to i přestože funguje teprve od minulého roku. A tak nebylo dlouho o čem přemýšlet, když jsem hledal kde se ubytovat. Hotel se nachází u řeky Tibery, takže nejenom že na mě zde dýchla příjemná atmosféra, ale cítil jsem se zde opravdu luxusně, neboť se hotel rozprostírá ve velmi známé a luxusní čtvrti města, a to v Prati.

Ubytovaný jsem byl v pokoji Prestige View, z jehož názvu určitě zvládnete odvodit, že pohled na řeku Tiberu je z tohoto apartmá opravdu pohádka. Dopomáhá k tomu obří okno rozprostírající se od podlahy až ke stropu. Nejvíce si mě ale pokoj získal pohledem na staré historické centrum Říma.

Dřevěný design, kterého se drží v celém apartmá, zkombinovaný s krémovou barvou dokonale navozuje celou atmosféru Říma. Obří postel typu king, na které by se dle mého vyspali alespoň tři osoby, mi zajistila pohodlný spánek po mé cestě. Na těchto 28 m2 jsem nalezl 42palcovou televizi, gauč, příjemná křesílka, kávovar, kterého jsem využil hned několikrát, a na dálku řízené osvětlení, což si mě opravdu získalo.

Na hotelu se bude brzy otevírat i velký plavecký bazén s wellness centrem. Byla jen trochu škoda, že jsem ho nestihl využít i já, ale na druhou stranu, měl jsem alespoň více času k poznávání starého Říma.

Samozřejmě, že bych v tomto italském velkoměstě mohl navštívit typické koloseum, ale rozhodl jsem se, že se vydám i na jiná místa. Nedaleko hotelu, přímo u Tibery, se nachází Andělský hrad, který byl vybudován ve tvaru kruhu. Dříve sloužil jako pevnost pro papeže. O tomto místě se říká, že je v Římě snad nejvíce fotografováno. A není ani divu, stačí se podívat, jak dokonale Andělský hrad vypadá.

Odtud jsem putoval do Vatikánu, byl by doslova hřích nenavštívit tuto enklávu, když už se nacházím v Římě. Alespoň jsem si mohl ve svém cestovatelském seznamu najednou odškrtnout dvě země. Bazilika sv. Petra si mě ale opravdu získala. Vypadala dokonale, a večer je to prý ještě lepší. Ani jsem si dříve neuvědomoval, jak je Vatikán opravdu malý. Tipoval bych, že by se dal celý přejít za asi půlhodiny pomalejší chůzí.

Z Vatikánu jsem ještě projel kousek Říma, abych se dostal ke španělskému schodiště, jak mu Italové říkají: „La Scalinata“. Jedná se o schody ke kostelu Santa Trinita dei Monti. Vypadají hezky, ale je na nich neskutečně rušno.

Bohužel jsem si nestihl zavčasu rezervovat místo v jediné michelinské restauraci, která v Římě obdržela tři hvězdy. A tak jsem se vydal alespoň do restaurace Ristorante IL Pagliaccio, která získala dvě michelinské hvězdy, což je také obří úspěch. A musím uznat, že jsem rozhodně neprohloupil.

Jako lehký předkrm jsem si objednal několik ústřic. Připomnělo mi to mé mládí, kdy jsem si je občas dával. Byly prostě úžasné. Jako hlavní chod jsem zkusil něco hodně netypického, a to takzvaného králíka na moři. Co se pod tímto názvem skrývá? Úžasný králík podávaný se sasankou a škeblemi. Nikdy bych nečekal, že něco, co zní tak zvláštně, může chutnat tak úžasně.

Vše jsem zakončil jednoduchým zákuskem, a to takzvaným anacaprese, což je vlastně skvělá buchta podávaná s bílou čokoládou a yuzu. Opravdu nezapomenutelný dezert, který bych si hned dal znovu, když si na něj vzpomenu. Budu muset zjistit, kde se dá objednat i v Praze.

Je vidět, že šéfkuchař Francesco di Lorenzo získal při svém působení v Rakousku a Florencii opravdu četné zkušenosti, kterých nyní hojně využívá. Po skvělé brzké večeři jsem se vydal na svůj hotel, abych si zabalil těch pár věcí, které jsem stačil vyndat z kufrů, a vydal se zpátky na letiště.