Houslový virtuóz Pavel Šporcl: Rozhovor o hudbě, která spojuje světy

K houslím jako takovým mne přivedla maminka. Ale to, že se budu věnovat hudbě bylo zřejmé z toho, jak jsem ji měl rád. Stále, už od dětské postýlky, jsem si zpíval, bouchal do rytmu. Byli jsme kulturní rodina, můj tatínek herec v Jihočeském divadle, maminka učitelka, brácha už hrál na violoncello. Moje máma znala mého prvního učitele Ladislava Havla, slovo dalo slovo a já v pěti letech začal k němu chodit „do houslí“. Od začátku mne to docela bavilo, bral jsem to jako hru. A moje maminka, coby učitelka, jako jeden ze základních kamenů každého dne. Díky tomu jsem se naučil hudbu milovat a mít v ní, i v životě, řád.

Sice jsem v prvé řadě houslista klasické hudby, ale velmi rád odbočuji i do jiných sfér a žánrů. Před několika lety jsem nahrál své úspěšné crossoverové album Sporcelain, mnoho let také objíždím svět se svým programem Gipsy Fire s cikánskou cimbálovou kapelou. Díky mému nejnovějšímu projektu Feeling Good se ze mne ale stal rocker. Nikdy jsem tuto hudbu příliš neposlouchal, ale teď jsem do ní blázen :). Hrajeme hity od Led Zeppelin, Rolling Stonů, Deep Purple, Jimmiho Hendrixe a mnoho dalších legendárních písní včetně vzpomínky na Karla Gotta i nějaké mé tvorby. Trochu jsem se bál, jak to vezme starší generace posluchačů, ale po úspěšných koncertech jsem si uvědomil, že je to jejich mládí, a že tahle hudba je vlastně „klasika“.

Těch zážitků bylo nepřeberné množství od krásných koncertů, skvělých pedagogů, setkání s fanoušky… Těžko vybírat jeden. Nicméně se mi před několika lety splnil jeden z mých největších snů, a to vystoupit v nejslavnější síni světa, legendární Carnegie Hall. To byl zážitek, na který nikdy nezapomenu.

To je podobné jako s předešlou odpovědí. Těžko se vybírá jedno, když inspirativních sálů a míst je tolik. Snažím se nehrát pouze v těch klasických sálech a divadlech, pro mne je důležité ukazovat, že hudba, a především ta klasická, se dá hrát všude. Proto jsem koncertoval v různých jeskyních, výrobních halách, dokonce i na Terminálu 2 Letiště V. Havla. A také v malých městečkách či vesnicích, v sokolovnách, klubovnách, školních tělocvičnách…Přesto, když pominu Carnegie Hall a mnoho dalších nádherných světových sálů, kde jsem vystupoval, rád se vracím domů, do Rudolfina nebo Smetanovy síně.

V poslední době se snažím navázat kontakt s publikem ještě před vstupem na pódiu. Samozřejmě na nějaké podvědomé a energetické bázi. Také dělám dechová cvičení. A musím se, celkem logicky, rozehrát :)

Moderních trendů je tolik, hudba se neustále vyvíjí, žánry se prolínají. Technologiím se vůbec nebráním. Ale nesmí to být samoúčelné, vždy to musí dávat nějaký smysl. U hudby to znamená, že pod nánosem různým módních výstřelků a technologií to stále musí být kvalitní hudba.

Když jsem se vrátil ze studií v USA a začal hrát, přemýšlel jsem, jak klasickou hudbu prezentovat širší veřejnosti, jak nalákat mladé do koncertních sálů. Přestal jsem hrát ve fraku či smokingu, hrál jsem jen v černé košili, postupně se objevil šátek, který se stal mým poznávacím znamením a já jej pak nosil nepřetržitě sedm let. Objevoval jsem se ve všech televizních i rozhlasových pořadech, hrál v primetimech všech stanic… v této oblasti jsem myslím udělal neuvěřitelně hodně úspěšné práce. Součástí této výzvy bylo udržet se na špičce a přesvědčit mé odpůrce (a že jich bylo), že to všechno dělám pro to, aby klasická hudba dostala nový impuls a nevymřela, prostě, že to dělám pro hudbu, a ne pro sebe. Myslím, že se mi to nakonec podařilo, ale negativních komentářů a tlaku na mou osobu bylo opravdu velmi mnoho.

Moje tvorba, jak tomu říkáte, je hlavně cvičení na housle, vymýšlení nových projektů a občasné skládání hudby. K tomu všemu mne inspiruje sám život, každodenní úspěchy i problémy, setkávání se se zajímavými lidmi, četní knih, bytí s rodinou, procházky s pejsky. Nemám jednu inspiraci. Vše beru jako celek, jako součást života. A tak dělám všechno proto, aby těch malých inspirací bylo co nejvíc.

Co se týká klasické hudby, je po celém světě tolik skvělých muzikantů. Ale ono je mnoho super muzikantů i mimo klasickou hudbu. Mám velké štěstí, že mne mé dcery udržují být tak říkajíc „in“ ve všech možných směrech. Ze světového showbusinessu posloucháme nejvíc Billie Eilish, Codyho Frye, za nedlouho půjdeme např. na koncert Tate McRae. Co se týká oblasti klasické hudby u nás, i zde máme velké talenty, např. dirigenta Jiřího Rožně, houslisty Daniela Matejču či Milana Kostelence.

Měli by milovat to, co dělají. „Vášeň“ je to správné slovo. Pak je také důležitá trpělivost, pokora a každodenní práce. Ovšem je potřeba mít i štěstí, být ve správný čas na správném místě, najít dobré lidi kolem sebe, dávat na sebe pozor...vzdělávat se, neusnout na vavřínech…je toho tolik, co se musí podařit a zaklapnout do sebe. V každém případě si ale myslím, že nejdůležitější je nezapomínat na to, odkud člověk přišel. A také, že vše, co děláme, děláme nejen pro sebe, ale pro druhé.

Luxus u mne rozhodně není o penězích. Peníze mám rád a přál bych si jich mít daleko víc :). Ale není to rozhodně pro mne ta nejdůležitější věc na světě. Luxus je pro mne hlavně zdraví a to, že jsem na světě. Každý den v posteli před usnutím děkuji za každou chvilku, kterou jsem prožil. Neskutečně si vážím toho, čeho jsem dosáhl a jaký nádherný život mám. A těším se na další dny, které mne ještě čekají. Tomu já říkám LUXUS.