Jak maluje obrazy Klára Sedlo

Myslím, že jsem to nějak tušila odjakživa. Malování bylo velmi podstatnou součástí mého života už od dětství. Myslím ale, že vědomé rozhodnutí přišlo někdy možná mezi devátým a dvanáctým rokem, když už jsem začala reálně přemýšlet o tom, co chci dělat. Chvílemi mě sice nadchlo něco jiného – egyptologie, psychologie – ale to obvykle velmi rychle odeznělo a zase jsem se vrátila k malířství.

Jako sny. V podstatě zaznamenávám běžné situace, ale ze snové perspektivy. To znamená – jak by různé situace a vzpomínky vypadaly, kdyby se nám o nich zpětně zdálo ve snu? Stojím tedy jednou nohou v surrealismu, ale nikoliv v tom klasickém. To, co dělám, spíš zapadá do škatulky popsurrealismus. No a druhou nohou potom stojím v reálném světě – často zapojuji do obrazů skutečné předměty, případně pracuji s živými modely.

O nápady naštěstí nouzi nemám. Že bych nevěděla co malovat, to se asi nikdy nestalo. Spíš je složitější vybrat CO z těch mnoha skic. Nápady mi chodí nonstop, když si sednu před plátno, když uklízím pokoj, když usínám, když jedu v tramvaji. Kdykoliv a kdekoliv. Proto u sebe většinou nosím malý skicák.

Do soutěží se až tolik nehlásím, zkusila jsem jen pár. V roce 2019 jsem byla mezi finalisty britské Mostyn Open 21 a mezi pěti finalistkami prestižní BBA Art Prize v Berlíně. A minulý rok jsem se zkusila přihlásit do Luxembourg Art Prize, je to dost známá cena s hromadou přihlášek z celého světa, takže mne potěšilo i čestné uznání – respektive uznání umělecké kvality – které jsem obdržela a které lucemburská Pinakotéka vystavuje několika umělcům.

Výstavu jsme zahájili 9. února a potrvá do 20. března v Galerii Mega. Je to krásný výstavní prostor, pro galerii využili jednu z obchodních jednotek ve vestibulu metra A Můstek (vchod je zprostřed Václaváku, nejlépe od historických tramvají nebo Světozoru). Je to tam teď docela umělecké – hned vedle je galerie DAMU.

Každopádně, v rámci výstavy Kadeřnictví jsem si hrála s myšlenkou – co kdyby se duše dala česat jako vlasy? Co kdyby se naše duševní stavy odrážely v našem účesu?
Propojuji tak dva prvky, vlasy, což je pro mě silně vizuálně zajímavý prvek, v obraze umožňuje zajímavou práci s liniemi, a psychologii, o kterou se zajímám a která se v rámci mých děl objevuje často. Uprostřed výstavy jsem instalovala i několik vlasových site-specific instalací, rovněž na toto téma.

Asi na fakt, že jsem schopná svoje vize a nápady, zachytit přesně. Jsem schopná vidět je velmi čistě, namíchat jakoukoliv barvu a přenést na plátno. To je můj největší úspěch, takhle snadno to vždycky nešlo, musela jsem se to naučit. Co se týče oblíbeného obrazu, nelze to takto říct. Mám obrazy, které považuji za zlomové, to rozhodně. A pak obrazy, které jsou pro mne tzv. „památeční“. To znamená, že vznikaly během chvíle nebo období, které pro mne bylo důležité, nebo je na nich někdo mě blízký. Takové si většinou nechávám. Je jich pár a většinou jde o skici, plenérové malby, nebo něco, co naprosto vybočuje z mojí tvorby. Takové „památeční“ obrazy obvykle ani nevystavuji.

Devátého března otevřu výstavu s názvem „Muž s kulatou hlavou a kůň pějící ódy“ v Kulturním centru Průhon v pražských Řepích. Bude tam výběr těch nejvíce snových a bizarních obrazů. Na konci dubna pak plánuji otevřít výstavu ke svým třicetinám. Místo zatím s mojí kurátorkou Reny Mužíkovou necháváme v tajnosti, odhalíme ho někdy v průběhu března. Kromě toho například ještě na zámku Valeč – od května do září – anebo v Městském muzeu v Mariánských lázních, rovněž v září.

Vědět, že bez toho člověk nemůže žít. Potřeba tvořit a silná vůle, potřeba to dělat. Bez toho se člověk neobejde.

Pro mě osobně je to možnost tvořit tak, jak chci, dělat, co mě baví, a mít dostatek prostředků na různé šílené instalace a výstavní projekty. A že mám v hlavě mnoho nápadů, které, doufám, jednou zrealizuji.