Jaká bude novinka Srpnové světlo ve Švandově divadle s režisérem

Samotné srpnové světlo. Je to průzračnost chvil, kdy slovy Bohuslava Reynka „čistí se hustá veder vína.“ V srpnu se, myslím, zvýší viditelnost a věci jsou nesmiřitelnější. Tak jsem se odvážil napsat příběh, který je mým pokusem o zprávu o jakémsi nesmiřitelném cítění a vidění mezní lidské situace.

Srpnové světlo je z těch her, které vznikaly snahou zachytit naléhavé pocity postav v jejich situaci. Teprve později se snažím text strukturovat a přesněji tematizovat. Je to taková duševní archeologie. Skládáš z kostiček bytost, kterou jsi nikdy neviděl. Zajímaly mě základní pudové vazby, hluboké vášně a emoce člověka. Hrdinové Srpnového světla žijí odděleni od zbytku světa. Jednají proto bez krusty civilizace, která jinak mnohé zakrývá. Navzájem si zbyli a nemohou žít ani spolu, ani bez sebe. Chlad i žár, láska i citová pustina, rodina, tajemství, touha a smrt… V Srpnovém světle se odráží moje fascinace severskými dramaty, okouzlení přírodou norských fjordů i má láska k psychoterapii.

Mě nesmírně potěšila Patti Smith, když při svém koncertu v Praze mluvila o sobě jako o spisovatelce, která má možnost pokusit se zahrát své texty. Mám to stejně – je třeba si přiznat, že jsem vnitřně autor s možností realizace svého textu. Tak ty své texty zkouším zazpívat, zahrát, dát jim hudbu s kapelou. Je pravda, že jsem překvapený, jak jsem jako autor krutý k lidskému osudu. Ale myslím, že je to spíše punkový křik a nesouhlas se světem.

Bratry Karla a Ondřeje hraje Matěj Anděl a Jan Mansfeld – ten druhý je ve Švandově divadle novým členem hereckého souboru. Věru Eklmanovou, která se snaží v neúplné rodině naplnit svůj ženský úděl, ztvárňuje zkušená Bohdana Pavlíková. V úloze éterické Eli uvidíme talentovanou mladou herečku Anežku Šťastnou – i ona teď nastoupila u Švandů do angažmá. A v mužské roli Pastora se můžeme těšit na hvězdu své herecké generace Marii Štípkovou.

Jsem z Beskyd. Pohyboval se tam svobodně mimo turistické značky. A vždycky mě zajímaly příběhy opuštěných základů domů, anebo staré jabloně uprostřed krajiny. Vždycky asi budu sledovat stopy člověka v krajině, ať jsou více nebo méně viditelné. Takové stopy člověk sleduje v horách, ale i ve městech, anebo na periferiích. Pokud je tento způsob nazírání venkovský, jsem venkovan. A tedy i realistický venkovan.

Odehrává se tam, kde není koncept a vizuál moderního světa. Ta hra je dál než venkov. Venkov už je stále více městský. Jaksi se ponížil a vydal se městské kultuře života. Bohužel.

V tom pohádkově hororovém smyslu moc ne. Jsem přesvědčený o společenství nás živých s mrtvými. Důvěřuju v jiné roviny a prostory reality než jsou pouze ty, jenž jsou vnímány průměrem racionality lidstva a křesťanstva.

„Františákův silný a současně básnický text čerpá inspiraci v severských tragédiích Henrika Ibsena i v irských černých komediích Martina McDonagha. Jde o příběh groteskní krutosti, ale i křehké, absolutní lásky. Zároveň jde o katarzní milostné drama plné velkých hereckých příležitostí. A ty Františák jako autor i režisér proslulý výtečným vedením herců i tentokrát všem vrchovatě nabízí,“ uvádí dramaturg.