Jan Ležal

Už od dětství jsem chtěl být kuchařem, ani nevím proč, ale fascinovalo mě experimentovat se surovinami. V 5. třídě na základní škole jsme měli kuchařskou soutěž. Se spolužákem jsme to vyhráli, a tak jsem si řekl, že bych se tomu mohl věnovat, být v tom dobrý a vydrželo mi to. Začátky, jako vždy, byly težké, ale měl jsem hrozné štěstí na praxi. Nejdřív jsem dělal pro jednu cateringovou firmu, kde jsem se naučil všechny základy a i komunikaci s lidmi na akcích. Za to jsem hrozně vděčný. A moje druhá praxe a zároveň i na škole poslední byla v restauraci Allegro v Hotelu Four Seasons, která byla nejlepší u nás v té době. Měl sem tu čest se učit od těch nejlepších kuchařů a zároveň kamarádu. Přistupovali ke mě jako k sobě rovnému, což bylo víc než příjemné a proto jsem také chodil do práce z volna, po škole, o prázdninách, o Vánocích, vlastně jsem ani neměl moc času na školu :D.

Na vaření mě baví, když se vrátí prázdný talíř, a když je u toho i nějaké vlídné slovo, pochvala, tak to nejvíc zahřeje. Protože to je vlastně to, proč tuhle skvělou práci děláme. Jsme tu pro lidi, ale zárověn hosti si musí uvědomit, že nejsme sluhové a měli by k nám zachovávat určitý respekt. Uvědomit si, že i my jsme jen lidi, kteří dělají chyby.

Je to paradox, ale je to moje první práce kterou jsem našel na internetu (inzerát). Zaujal mě koncept a nově otevřená restaurace, tudíž velká výzva.

Inspiraci hledám převážně z předešlých pracovních zkušeností, které jsem načerpal a samozrějmě dle aktuální sezóny a trendů kolem mě.

Nemám nijak zvlášť oblíbenou ingredienci, mám rád vše, co je čerstvé a hlavně když se z každé suroviny vytěží maximum. Neznamená, že když je něco drahé, že to musí být zároveň to nejlepší.

Na každé jídlo, které lidem chutná jsem pyšný. Nemůžu říct, že bych vyloženě jedno preferoval.

Samozřejmě že mě inspirují kolegové, každý má jiné zkušenosti a navzájem si je předáváme.

Spíše papírování, objednávaní zboží, domlouvání akcí, vymýšlení jídel, prostě všechny věci, co mě baví. Když jsou obědy i večeře, tak jsem v kuchyni, pomáhám kolegům a dohlížím, ochutnávám, atd. Každopádně šéf by měl mít respekt, ale zaroveň být i kapku kamarádský. Výjimka je čas servisu, tam se musí poslouchat jedině šéf.

Myslím si, že tohle se může stát jen u nás v ČR. V tuhle chvíli je každý kuchař, že tomu všemu rozumí a že je to vlastně hrozně všechno jednoduché. Už si nikdo neuvědomí, že my se vzděláváme vlastně celý život, cestujeme a neustále posouvám hranice v kuchyni dál, objevujeme nové chutě, konzistence, kompozice, suroviny, apod. Je to nekonečný prostor…

Že v jednoduchosti je krása. Čím jednodušší je pokrm, tím je důležitější, aby chutě byly výrazné a vyvážené.

Lhal bych, kdybych nechtěl nějaké ocenění od Michelinského průvodce. Důležité hlavně je, aby naše restaurace byla po Praze vyhlášená výborným jídlem a obsluhou, aby se hosté k nám rádi vraceli, aby je pokaždé něco překvapilo a aby se vždy cítili vítáni.

Luxus pro mě znamená v mém oboru fungující kuchyně, kolegové, na které se můžu spolehnout, perfektní servis, prázdné talíře a spokojení hosté.