Když máte omezení, většinou vymyslíte něco dobrého – rozhovor s panem Janem Onderem

Jako odborný poradce ve StarDance. V rámci sedmé řady v roce 2015 přišel manažer projektu Honza Potměšil s nápadem udělat charitativní kolo a zapojit do tance vozíčkáře. V porotě zasedl Zdeněk Svěrák, projekt se propojil s Centrem Paraple a dalšími charitativními organizacemi a ukázalo se, že s vozíčkáři se dá na parketě udělat opravdu parádní show! Mimochodem málokdo ví, že v České televizi to tenkrát byla světová premiéra a teprve po jejím odvysílání začaly koncept kopírovat ostatní státy.

Měl, protože je to poněkud citlivé a než si to člověk vyzkouší, moc si neumí představit, jak bude taková spolupráce vypadat. Tancování na vozíčku jsem naštěstí znal už dříve díky kamarádovi Peteru Vidašičovi, který stál u zrodu této disciplíny na Slovensku a nedávno v ní získal titul mistra světa.

Spíš intuitivně, ale samozřejmě jsem se snažil zjistit o této disciplíně co nejvíce. Nejvíc mě překvapilo, jak nesmírně pozitivně vozíčkáři k tanci přistupují, jak se ničeho nebojí a každou výzvu přijímají naprosto automaticky a s nadšením.

Nikdy neodmlouvá, na lekci přijde vždy včas a nic pro něj není problém. Ale samozřejmě se liší hlavně tím, že nemůže chodit, takže o stavbě sestavy musíte přemýšlet trochu jinak. Je to omezení, ale to z hlediska choreografie považuji spíš za výhodu.

Například v divadle v Ypsilonce mě omezuje prostor, situace, hudba a především to, že pracuji s herci, a ne s tanečníky. Paradoxně je to pro mě ale jednodušší, protože každý problém generuje výzvu a něco zajímavého. Když máte omezení, tak většinou vymyslíte něco dobrého.

Nejdůležitější je nebát se nápadů a odvážnějších prvků. Vzpomeňme na Marka Zelinku s Maruškou Doležalovou, jak v přímém přenosu položili Honzu Krauskopfa na zem a na vozíčku předváděli něco sami. Takže člověk musí být především odvážný a nesmí věci brát příliš vážně.

Strašně moc. Existuje mnoho typů. Zatímco s tím obyčejným toho moc nevymyslíte, se speciálním odlehčeným vozíčkem se dají dělat doslova psí kusy. Je ale hrozně drahý, stojí kolem 150 tisíc korun! Možnosti se pochopitelně odvíjejí i od povrchu – co zvládnete bez problémů na parketách, to už nemusí vyjít na koberci, kde už vozíček kvůli tření nejede tak rychle.

A taky je! Tato tanečnice se jmenuje Marie Nahodilová a ve StarDance jsem ji připravoval na tanec s Emanuelem Ridim a Luckou Hunčárovou. Je to nesmírně aktivní a milá dáma, zpívá ve sboru, jezdí na kole a na segwayi a pracuje jako zdravotní sestřička. Celý život jezdila na koni, jednoho dne ale spadla a od té doby je na vozíčku. V jejím aktivním přístupu k životu to však nic nezměnilo.

Když nepočítám Marka Zelinku, tak čtyři – kromě Majky ještě soutěžní partnerku a vítězky StarDance Danu Batulkovou a Katku Baďurovou. Takovým milníkem byl pro nás před dvěma lety benefiční pořad Hvězdy tančí pro Paraple, kde jsme s Danou, Katkou a Majkou poprvé vystoupili ve čtyřech. Od té doby toto společné číslo ve čtveřici předvádíme na plesech a vloni jsme třeba tančili na obrovském koncertu sboru Melodie z Jihlavy. Bylo dvakrát vyprodáno a bylo to nádherné... Kromě toho mám ještě zvláštní taneční číslo jenom s Majkou.

Vůbec ne, všichni začínají od nuly. Jsou to obecně lidé, kteří chtějí žít plnohodnotný život a mají rádi výzvy, takže dělají všechno možné – od jízdy na kole po lyžování. Někteří chtějí i tancovat a je jich čím dál tím víc i díky tomu, že to viděli ve StarDance. Mezi mými klientkami jsou zdravotní sestřičky, právníci i řidiči z povolání...

Stoprocentně, proto to dělají, a já si dokonce myslím, že při vystoupení prožívají ještě silnější euforické stavy než zdraví tanečníci. My si často ani neuvědomujeme, že jsme zdraví, bereme to jako samozřejmost. Oni si to ale užívají o to více, že překonávají určité bariéry, které my nemáme.

Hlavně lidsky a životně. Člověku to pomůže k tomu, aby si lépe uspořádal priority a neřešil nesmysly. Samozřejmě to mě posouvá i tanečně – po mnoha zkušenostech ve StarDance už vím, co si můžu dovolit a třeba na tréninku s Majkou zkouším věci, o kterých bych ještě před pár lety nečekal, že se dají realizovat.

Za sousedními státy zatím pokulháváme. Téměř jedinou možnost soutěžit nabízí právě charitativní večer StarDance. Nicméně už brzy se to změní. Můj kamarád, mistr republiky Vítek Rázek nedávno otevřel speciální kurz pro vozíčkáře. A zájem je obrovský, na první lekci se dostavilo 19 vozíčkářů! Někteří z nich již mají pravidelný individuální trénink a pilně se připravují na historicky první českou soutěž v tanci na vozíku, která se bude konat v rámci tanečního festivalu PragueDance Championship v Paláci Žofín na konci března.

Ano a také krok správným směrem. Vozíčkářům totiž otevírá nové možnosti, jak aktivně využít volný čas. Tanec navíc spojuje lidi jak různých generací, tak i výkonností či fyzických možností. Tančit prostě může každý. Takže když mě Vítek oslovil s nabídkou spolupracovat právě na této části festivalu, neváhal jsem ani minutu. Na soutěž navíc navazuje kongres věnovaný tanci na vozíku. Na akci vystoupí například Andrej Mičunek, což je velká osobnost, která na Slovensku vybudovala klub s obrovskou tradicí právě v této paralympijské disciplíně. Smyslem kongresu je přiblížit tuto problematiku nejen vozíčkářům, kteří chtějí tancovat, ale také všem lektorům tance, kteří třeba mají obavy či váhají, zda by výuku zvládli. Ne každý trenér si na to troufne, na začátku je přirozené vozíčkářům přehnaně pomáhat a nastavovat jim nízké laťky. Ale oni to přitom nepotřebují. Podle mě se toho profesionální tanečník nemusí bát, chce to jen dostatek empatie a otevřenou mysl.

Určitě a obrovský! To se ostatně ukázalo i při první lekci speciálního kurzu, která nebyla nijak zvlášť promovaná, a přesto měla vysokou účast. Obecně této iniciativě moc fandím a věřím, že se v budoucnu podaří sestavit i první český paralympijský tým. V sousedních zemích jsou napřed, ale my máme dostatečnou pokoru a chuť se od nich učit.

Musím se vrátit k festivalu Prague Dance Championship, v rámci něhož proběhne i Žofínský gala ples. Moc se mi líbí, že se tancování vrací do stánku kultury na Žofín a do takto krásných prostor, jakých v Praze tolik není. Obecně vnímám velmi pozitivně, když se tanec dostává mezi veřejnost a mrzí mě, že mimo StarDance se to příliš nedaří. Ostatně i fakt, že tanec na vozíčku je na paralympijských hrách, a sportovní tanec na hrách olympijských chybí, o něčem vypovídá.

Nabídne finále profesionálů ve standardních i latinskoamerických tancích s účastí trojnásobných mistrů světa a dalších světově proslulých jmen tanečního světa, ale také speciální službu, která dosud na českých plesech chyběla a kterou ocení zejména dámy bez tanečního doprovodu. Jde o tzv. taxi dancers, což jsou profesionální tanečníci, se kterými lze protancovat celý večer. Tato tradice pochází z USA, ale uchytila se velmi dobře například ve Vídni, kde jsou plesy velmi oblíbenou společenskou zábavou. V neposlední řadě je mi ctí na této akci vystoupit s Markem Zelinkou.

Jak praví klasik: My nesmíme ani naznačovat. Prozradím jen tolik, že diváci se budou dobře bavit.