Martin Krajc nejen o nové výstavě Libido

Už v době kdy jsem se hlásil na střední školu, jsem směřoval spíše k malbě, ale na scénografii chodilo hodně dívek a byla větší šance se tam dostat. Scénografickou zkušenost jsem ale zpětně mohl využít v rámci malby, takže jsem za tu zkušenost rád.

Scénografie určitě rozvinula moje prostorové vnímání, se kterým se snažím pracovat v obrazech nebo v rámci instalací výstav. Více přemýšlím o prostoru, kde budu vystavovat nebo o velikosti obrazů a jejich působení na diváka. Scénografie mi dala i cit pro materiály. Proto rád pracuji s bavlnou a sametem, které nejsou úplně obvyklé, ale umožňují mi odlišné efekty než bílé šepsované plátno.

Účast ve skupině pro nás byla v určité době velkým přínosem. Šlo o motivaci k další práci a prostředek, díky kterému jsme mohli během školy poměrně často vystavovat. Následný reálný vstup na uměleckou scénu jednodušší. Původně nás spojoval zájem o médium obrazu a velké formáty. Každý se ale postupně vyvíjel svou vlastní cestou a existence skupiny proto ztratila smysl. Naší poslední společnou výstavou byla výstava v Galerii Václava Špály v minulém roce.

Mám pocit, že španělské umění u nás není až tak známé, což je škoda, protože disponuje osobitostí a nadčasovou kvalitou. Velázquez byl umělec, který na svou dobu vytvářel podivuhodně velká plátna reprezentativního charakteru, která i dnes působí velmi přesvědčivě. Goya mě uchvátil svým podivuhodným výrazovým rozpětím, od idylických scén šlechty v radostné barevnosti, přes ironické oficiální portréty královské rodiny až k jeho hrůzou prodchnutým černým obrazům.

Domnívám se, že takový způsob škatulkování není v dnešní době úplně relevantní. Mám sklon k expresivní gestické malbě, ale pracuji s různými impulsy. Rád kombinuji různé přístupy, odkazy na různé umělce.

Primárně šlo o možnost získat prostor, ve kterém by se dalo pracovat na několika čtyřmetrových plátnech najednou. Takovou možnost bych ve svém ateliéru na Vinohradech neměl, proto jsem se rozhodl vytvořit obrazy v prostorném ateliéru v Pragovce. Industriální charakter místa byl velmi působivý, na druhou stranu jsem se už těšil zpět na Vinohrady, které mám velmi rád.

Ve svých obrazech dlouhodobě pracuji s motivy mladých dívek, modelek, snažím se vystihnout jejich charakter, náladu, pomíjivost jejich krásy a mládí. Film Lolita mě zaujal svým příběhem, zachycením prchavého okamžiku, který spočívá v přeměně dítěte v dívku, a probouzením touhy. To konvenovalo také s názvem výstavy, která byla v podstatě věnovaná různým podobám pojmu libido.

Pracoval jsem s motivy býka, orla, psa, koně, které mají určitým způsobem zastupovat chybějícího mužského hrdinu nebo syrový animální prvek, a podporovat tak vnitřní dialog pláten. V případě býka je tu přímá souvislost s mou osobou, protože jsem narozený v tomto znamení.

Jsem vizuálně zaměřený, inspiraci proto čerpám všude kolem sebe. Rád také pozoruji osoby a dění kolem sebe. Tyto vizuální vjemy potom kombinuji a vtahuji do své práce.

Snažil jsem se pracovat s prostorem výstavní síně Mánes, a využít tak její potenciál, proto ty velké formáty, které jsem koncipoval přímo pro tento prostor. Díky takové monumentalitě má divák možnost výjimečného prožitku. Snažil jsem se „vstoupit“ také do městského prostoru, proto jsou obrazy viditelné i z venku z velké vzdálenosti, protože prostor Mánesa, který je v podstatě výkladní skříní, k tomu vybízí. Výstava je koncipovaná také poměrně koloristicky, protože mám rád barvy a doufám, že i na diváky budou v tomto chladném počasí působit jako závan slunce.