O boxerské kariéře s Pavlem Šourem

Jsem mladý, krásný a inteligentní, zkrátka mě každý musí mít rád (samozřejmě to berte, prosím, v humorem). :)

Rodina mě nikdy v boxu moc nepodporovala, protože o mě měli strach. Fandí mi pouze moje žena. K boxu jsem se dostal přes ostatní bojová umění – karate, aikido a kickbox. Mým cílem bylo naučit se bránit.

Můj začátek byl v Plzni v legendární boxerně jménem „bacardi“. Tehdy mi bylo 16 let, v 18 letech jsem měl první utkání.

Především začít trénovat a nemít strach to vyzkoušet, většina lidí to vzdá hned na začátku, protože box bolí. Další část to vzdá po pár zápasech a žije z toho, ale ti poslední z boxu udělají životní styl.

Musím zaklepat, že naštěstí nic hrozného – běžné zlomeniny prstů, záprstních kůstek a nosu, trhliny kůže a rtů, na obličeji mám sem tam nějaké stehy. Ale doufám, že nic horšího se mi nestane ani v budoucnu :)

Momentálně se přiznám, že mě motivují peníze, protože ze sportovních cílů už toho moc neočekávám – mám poslední 2 roky kariéry. Jestliže to zdraví dovolí, chtěl bych na 40. narozeniny absolvovat poslední zápas.

Čím dříve, tím rozhodně lépe – ideální to je okolo 8–10 let. Děti si box zkouší, ale protože nemají sílu, neublíží si, zvyknou si tak přijímat údery. V 18 letech mají pak 50 zápasu za sebou. To však neznamená, že byste nemohli začít i déle – třeba jako já v 16 letech.

Dle mého klid a soustředění a k tomu fyzická připravenost. Důležité je si uvědomit, že se nejedná o rvačku, jsou to šachy.

Sedmkrát jsem se stal mistrem České republiky. Reprezentant ČR jsem byl mezi lety 2008–2016 a extraligový boxer 2003–2016. Za svou kariéru jsem zažil 125 zápasů v olympijském boxu a 15 zápasů mezi profesionály.

Nenechte se odradit počáteční dřinou a bolesti, box je úžasný životní styl. Když se překonají porodní bolesti, je box po zbytek života velkou oporou.

Luxus pro mě znamená něco navíc – užívat si něčeho, co si všichni nemohou dovolit. Zároveň luxus by si měl každý člověk za něco zasloužit.