O dámských luxusních kloboucích s paní Danielou Veselou

Klobouk od nepaměti patřil k životu lidí, ne jenom jako ochrana hlavy, ale dokonce vyjadřoval společenského postavení, či zařazení k určité hierarchii v úřadu, cechu řemeslníků a vládnoucích vrstev. Některé zvyky v nošení klobouků přetrvávají do dnešních dnů. Jsou to promoce, kdy rektor, děkan nebo pedel nosí pokrývku hlavy, ta se různí na každé vysoké škole. Ale v běžném životě se nošení klobouků vytrácí. Když se podíváte na staré filmy, klobouky nosí muži, ženy i děti v jakékoli sociální vrstvě. Doba se změnila a dnes klobouk nosí nepatrné procento lidí. Nahradily je čepice pletené, barety nebo látkové čapky. Klasické filcové klobouky jsou dnes spíše luxusnějším zbožím kvůli ceně.

Styl klobouků se různí podle tvaru obličeje, oblečení, příležitosti, věku a materiálu. Nejlépe se k zimním kabátům hodí klobouky, které mají krempu vzadu zvednutou, nebo užší, aby nevadila límci. I malé toky, či filcové barety jsou vhodné. Širáky si může dovolit vysoká žena.

Od nepaměti platí, že na společenské události, jako jsou dostihy, svatby, pohřby či promoce, se nosí oblečení, klobouky a doplňky zdobnější. To platí i pro klobouky, čelenky a fascinátory, ty jsou na dostihy, nebo pólo zdobeny obvykle peřím, většími látkovými květinami, závoji nebo mašlemi. Na svatbu se nosí častěji barva bílá, nebo ecry. Dlouhé závoje už mnoho let nejsou žádány, ale malé květinové kreace s krátkým závojíčkem, toka s elegantním zdobením nebo klobouk stále patří mezi oblíbené modely. Pro svatební maminky jsou žádány klobouky v barvách kostýmků nebo šatů. Na pohřby černá barva.

Já sama jsem ke kloboukům přišla v roce 1972. Vyučila jsem se modistkou, ale zprvu mě to tolik nenadchlo a šla jsem na ekonomickou školu. Domnívala jsem se, že je to pro mě ta správná volba. Chvilku jsem v kanceláři pracovala, ale opět jsem cítila, že to není moje parketa a ke kloboukům jsem se vrátila a jsem u nich doposud.

Když se změnila doba, zařídila jsem si v roce 1990 modistickou dílnu pod názvem Model Daniela Veselá. A nyní jsem obě moje znalosti modistky i ekonomické mohla spojit. Ateliér se pro mě stal po mých dvou synech třetím dítětem. Výroba se měnila podle příchodu nových materiálů, podle módy a objevení nových technologií. Dříve se tolik zdobících prvků nepoužívalo. Dostihy, pólo a různé společenské akce nám daly možnost tvorby s větší fantazií. Některé zákaznice nám dovolily vyrobit kreace velice nápadné a divoké.

Doba se mění a požadavky zákaznic také. Pro mnohé ženy, které pracují celý den, večer zavřou počítač a za nimi není hmatatelně nic vidět, touží vyrobit si cokoli vlastními silami. To byl pro mě další impulz. Mnohokrát se zákaznice toužily nakouknout do mého ateliéru, ptaly se i na způsob výroby. Zprvu zkušebně jsem uspořádala modistický kurz. Nejvíce se mi osvědčil facebook, kde jsem dala první zmínky o konání kurzu. Po té se kurzy rozběhly velice slibně a trvají už 6 let. Stále mi dochází dotazy, kdy budou kurzy pokračovat. Na to nemohu odpovědět. Víme všichni, čím procházíme.

Některé akce, kde mohu klobouky prezentovat, jsou pro mě příjemné a vítané, ale jiné akce nevyhledávám. Klobouky se totiž obecně samostatně moc nepředvádí, pouze jako součást přehlídky oděvů. To je trochu kámen úrazu. Manekýnky jsou většinou přesvědčeny, že jim klobouk zničí účes, že jim nesluší a v neposlední řadě se klobouky makeupem zašpiní. Zákaznice si více všimnou šatů, nežli klobouku. Velice ráda dělám přehlídky dobové, tam se fantazii meze nekladou. Taková práce je radostná.

Velké plány do budoucna už nemám. Ráda bych ještě pořádala kurzy a vyráběla, ale už v menším množství. Jsem už v důchodu, i když mám práci opravdu moc ráda, myslím, že odejít se má včas.

Klobouk je pro mě luxus, zvlášť když je to propojeno s elegantním oblečením, které k sobě ladí.