O světě golfu s panem Alanem Babickým

Ten, co se na vrcholu korporátní manažerské kariéry rozhodl podnikat v golfu. A dnů, kdy toho lituje, přibývá. Profesionální hráč jsem trochu, golfový coach lépe. Věk pěkně naskakuje, ale duchem se neustále cítím na 23, a přesto jsem připraven na stáří. Mám tři malé děti s jednou partnerkou a vždy jsem připraven na zítra.

Začal jsem ho zcela bez zavinění hrát jako marketingový manažer Pepsi ve 29 letech – pak to šlo rychle. Zamilovaný do golfu jsem studoval golf doslova ve dne v noci. Psal jsem o něm zábavné i vzdělávací články, překládal knížky, byl jsem v reprezentaci, u pár projektů neviditelně v pozadí, neb jsem jako „zaměstnanec někde jinde“ nemohl vystupovat v „odborné golfové pozici“. Sem tam jsem jako hráč něco vyhrál nebo se dobře umístil a golf se stal vedle civilní práce úžasným koníčkem. A o 10 let později mi přišlo, že se všechno okolo mě točí jen kolem golfu a že golf je skvělá podnikatelské příležitost, a tak jsem ze dne na den opustil pozici viceprezidenta marketingu v jedné slavné firmě v Zurichu a v Praze v Čechii založil vzdělávací golfovou agenturu Ingolf, která se snažila přinášet to, co se tady prakticky nedělalo a rozvíjela spoustu věcí, ve kterých český golf zaostával oproti zahraničním zemím, kde jsem pracoval. O rok později jsem poždádal o profesionalizaci, abych mohl klienty sám učit a nemusel si najímat profesionály. S nadšením, bez ohledu na vlastní zisk, jsme iniciovali projekty ve snaze pomoci povědomí o golfu. Třeba jsme napsali osnovy pro rozšířenou výuky golfu na středních školách a zavedli golf jako nepovinný volitelný předmět v roce 2005. Ministryně školství, Petra Buzková, to s velkou slávou uvítala. Mecenáši a sponzoři se ale ve velké míře orientovali jen na projekty, kde si majitelé a manažeři mohli sami zahrát, a tak „do golfu“ sice tekla fůra peněz, ale ty peníze se prakticky nijak nedaly využít pro dlouhodobý a udržitelný rozvoj odvětví a popularizaci golfu. Krátkozrakost, inertnost a neakčnost tehdejších vrcholných golfových orgánů byla doslova do očí bijící a „vítr z plachet beroucí“ všem projektům, které dávaly strategicky dlouhodobější smysl. Krize po roce 2010 a stagnace golfu od té doby přinesla velké vystřízlivění. Aneb, v golfu jsem zastával sám za sebe nebo jako něčí zaměstnanec či poradce několik pozic. Třeba jsem byl 3 roky šéftrenérem první juniorské reprezentace Slovenska, založil jsem, a často ze svých úspor držel 10 let při životě golfový festival International GolfWeek, manažersky a sponzorsky jsem zajistil Kláře Spilkové její první profi sezónu a zajistil jí výjimku, aby mohla startovat na Ladies European Tour pod věkovým limitem, což túra nikdy předtím nedopustila, byl jsem v nejužším vedení české profesionální túry, dělal jsem sportovního ředitele Prague Golf Teamu, jehož metodický koncept byl přesně to, co český vrcholový golf potřebuje. Dále jsem 16 let komentoval golf na české verzi Eurosportu – každou středu večer. Asi 6 let byl Eurosport jediná stanice, která dávala golf, a dodnes jsem s upřímnou vděčností naprosto odzbrojen, když si někdo na druhé straně republiky (a často na Slovensku) pamatuje některé naše, jak oni sami říkají „slavné hlášky“.

Přenosy na Eurosportu byly de facto tří hodinové sestřihy významných akcí v minulém týdnu, záznam vysílaný „live“. Průměrná délka záběru byla kolem 8 sekund, takže asi nejtěžší bylo vměstnat do toho fofru nějakou myšlenku, vysvětlení, perličku apod. Byl jsem v pozici tzv. analytika, tzn. že jsem měl právo neříkat to, co vidíte stejně na obrazovce v grafice. Přenosy byly každou středu od cca 21 do půlnoci, a tak občas při méně záživných akcích, nebylo snadné udržet vitálnost a nadšení pro věc, obzvlášť třeba po nějakém náročném dni. Nezřídka jsem jel komentovat jen tak na otočku ze Slovenska a jednou z Zurichu. Měl jsem za to pár stovek na hodinu, ale láska je láska. A kdybych měl nahlédnout za oponu, když se golf zaváděl na ČT 4, tak mi zavolal producent o tom, že mě chtějí na komentování, ať přijdu podepsat smlouvu a za týden volal s omluvou, že jeden z hlavních komentátorů mě nechce, neb sestřih vysílaný s třídenním zpožděním na Eurosportu je konkurence jejich plánovaných live přenosů.

Ke golfu mě doslova přivedl podpis partnerské smlouvy Pepsi s tehdy právě dostavěným hřištěm na Karlštejně. Za všechno může Petr Havlena a Petr Pávek, kteří za mnou do Pepsi tehdy na jaře přišli a doslova mě ukecali k nějakému, na poměry Pepsi, malému sponzorskému příspěvku. Můj šéf seděl v Londýně a tam golf všichni znali. Petr Havlena mě donutil si to v říjnu 94 vyzkoušet. Já o golfu nevěděl v podstatě nic, ale od následného rána jsem nastolil období „fanatického samostudia nového koníčku“, což mě prakticky dodnes neopustilo. S historií tanečníka s pohybovou průpravou se moje hraní poměrně rychle zlepšovalo, na jaře jsem hrál kolem 90, za necelý rok jsem vyhrál mistrovství klubu na Karlštejně s výsledky 82 a 78. Nulový handicap jsem měl ve čtvrté sezóně. Ale pořád se jednalo jen koníček, po večerech jsem na hotelech po normálním zaměstnání ležel v knížkách a studoval vše o golfu, co mi přišlo pod ruku. Na turnaje jsem si bral dovolenou a třeba taky trénoval na grýnu večer před turnajem ve světlech auta. Na cvičné kolo jsem dojet nemohl. Prostě totální poblouznění golfem.

Spolupachatelkami jsou dvě osvícené paní, zřizovatelka Střední školy managementu v Praze 8 Dana Čapková, která je sama bývalá vrcholová gymnastka, a na škole studuje spousta vrcholových sportovců. Tam jsme golf zavedli především jako „sportmanažerský“ předmět. Děti se učily historii golfu a odkaz, ekonomické přínosy a třeba i řízení klubu. Cílem nebylo primárně vychovat špičkového golfistu, ale odborníky, kteří mají ke golfu informovaný vztah a orientují se v něm. Touhle školou i programem prošel třeba Filip Mrůzek nebo Oskar Borhy. Tou druhou byla paní ředitelka gymnázia v Čelákovicích, kde jsme měli asi 40 dětí v golfovém kroužku navzdory tomu, že jsme museli celou zimu trénovat v normální tělocvičně nevhodné pro golf. První 2-3 ročníky byly úžasné a nadšené. Pak to nakonec gymnázium zrušilo, neb se nemohlo dohodnout s nedalekým areálem na příznivých podmínkách pro své studenty.

V tom, že může začít kdokoliv a kdykoliv a nalézt pro něj vášeň a získat náplň volného času. Dále protože je ideální pro utužení rodiny, neb proti sobě mohou hrát lidé různé výkonnosti, děda proti vnoučkovi, profík proti začátečníkovi, a všichni si zahrají. Také poznáte spoustu nových lidí a můžete si při něm povídat, což u jiného sportu nejde tak jako u golfu. To, že se za golfem báječně cestuje, což kromě potápění a lyžování nemá u jiných sportu moc smysl, je samozřejmost. Golf Vám dá nahlédnout pravdivě do Vašeho vlastního nitra a lze se v něm zlepšovat celý život. Obsahuje skoro 10 km ostřejší chůze na vzduchu, což je úžasně zdravé pro každého. Hrát můžeme i zcela sami, stejně hrajete „proti hřišti“. Musím podotknout k dnešní situaci i to, že se dá hrát bezpečně, i když celý svět blázní z koronaviru.

Jojo, to slýcháme všichni – není to adrenalin, je to moc času a je to moc drahý. Kdo se vyzná, tak ví, že za to mohou média. Vždycky prezentují golf tak, jako kdybyste prezentoval, že k lyžování potřebujete členství v Chamonix, vybavení Rossignol, oblečení Colmar nebo Bogner a lyžovat musíte jenom v Kitzbuhelu nebo Aspenu. Kolik lidí by asi lyžovalo? Pokud nemáte čas, hrajte jen třeba 9 jamek, to máte za dvě hodiny hotové. U vlastního pinkání na cvičné ploše si čas regulujete sami. Za hoďku stihnete 50 míčů i rychlý oběd. Z turnaje si udělejte víkendovouzálžitost. Členství v klubu na nic nepotřebujete. Až na dvě místa si zahrajete po zaplacení v recepci. Hole Vám všude půjčí a golfové vybavení pořídíte za cenu kola v Decathlonu. Chcete hrát levně? Nejezděte do „Špindlu a Kitze“, golf se dneska hraje na 120 místech v republice a spousta z nich má ceny na hodinu hry níže než na úrovni ceny tenisového kurtu. Jezdil jsem závodně na sjezdových lyžích, hrál tenis a trošku hokej, jako tanečník jsem třeba s Petrem Kotvaldem nebo Ivetou Bartošovou a dalšími hvězdami vystupoval před narvanými a řvoucími sály a mohu zodpovědně říct, že nával adrenalinu na prvním odpališti nebo před rozhodující ranou u turnaje v golfu je úplně stejně opojný, jako když jedete kilo na lyžích na horizont, kde bude skok a není tam vidět.

Sem tam se něco povedlo, ale dneska už je to dávno. Vyhrál jsem scratch divizi na World Golf Champinoships v roce 2004 v Thajsku. Pohár mi předávala švédská princezna. Zahrál jsem rekord hřiště a skončil šestý na Mistrovství Evropy amatérských hráčů nad 35 let v Rakousku. Vyhrál jsem mistrovství obou svých klubů, zmíněné první mistrovství Karlštějna 95 a Čechii o x let později. Už třetí rok jsem senior, na což jsem se léta těšil. Letos jsem vyhrál na Munich Open na druhé evropské turnajové sérii seniorů. Také se mi zadařilo letos na domácím pořadí seniorů a seniorského závěrečného šampionátu.

Napsal jsem údajně přes 300 článků popularizujících golf či popisující něco z metodiky nebo strategie hry. Ještě než jsem se stal profesionálem, tak jsem od vedení PGA někdy v roce 2003 dostal nabídku být lektorem budoucích profesionálních trenérů. Nejdříve jsem vyučoval vedení businessu a marketing a věci spojené. Později přibyla metodika techniky. V posledních letech vyučuji švihové modely a strategii a byl jsem zařazen i do skupiny lektorů, kteří hodnotí u závěrečných zkoušek. Tahle práce (nebo spíš poslání) mě strašně naplňuje, baví a jsem za něj PGAC vděčný. Vše nastudované mám šanci předávat a debaty s mladými budoucími odborníky mi znovu nalévají chuť do žil. Původně výukové materiály všech těchto disciplin jsem postupně přetavil ve skripta. Aktuálně pracuji na knize pro přemýšlivé golfisty v angličtině.

Filosoficky a v širším kontextu vzato je pro mě luxus třeba moci si dovolit volný čas, nebo mít dost peněz, a proto nebýt existenčně z měsíce na měsíc na někom nebo něčem závislý. Pro marketéra je pro mě pochopitelně luxus něco prémiového, něco navíc. Společnost, které udělala pro svého náročného a „v problematice orientujícího se“ zákazníka jeden nebo více kroků navíc oproti tržnímu standardu směrem k uspokojení jeho abnormálních potřeb. Musím nicméně zmínit, že nastává doba, kdy tzv. luxusní značky dle mého ztrácejí „kredit“ na tom, že vyrábějí (často šijí) v zemích 3. světa a že se snaží šetřit na materiálech. Třeba nejmodernější tepláková souprava nebo tenisky dnes jsou často velmi podobné těm, co sem vozili v druhé polovině 70 let v z východního Německa - a není to o retro módě. Tu nitka, nakřivo šev, tu křivě střižené, tu nepříjemný omak, po 3 vypráních vyhodit.... A to se to pyšní slavným logem, ze jehož přítomnost si účtují násobně vyšší cenu. Od absolventské práce na VŠE na téma síla značky v oděvním průmyslu a její budování jsem prakticky odpůrce slepého a automatického následování tzv. luxusních značek, což se zdá být tady u nás a okolí zatím ještě stále dost trend. Pokud onen výrobek nemá přidanou hodnotu opodstatňující status a cenu, nejsem ochoten se nechat opojit jen tím slavným nápisem. A tak mě nechává několik super luxusních značek chladným a nenosil bych skoro nic od nich ani zadarmo. Pro mě osobně, teď a tady, v 53 letech, je luxus takový ten pocit vzniklý kombinací produktové inteligence, kvality a důvěry ve špičkovou ideu a zpracování.