Ponořte se do poetického průvodce knihy Pražský (k)rok s autorkou knihy a milovnicí Prahy Klárou Hášovou

Velkou inspirací je samotná Praha. Jakoby ona sama chtěla, aby se o ní mluvilo a psalo. Příběh Pražského (k)roku začal na mém instagramu, kam přidávám fotky Prahy a k nim vyprávění, vztahující se ke všem těm půvabným místům. Mile mě překvapilo, kolik lidí si moje povídání oblíbilo. Stále častěji se ptali, zda bych nenapsala knihu, aby měli fotky s příběhy hezky pohromadě na papíře. Když mě pak oslovilo nakladatelství Grada, nadšeně jsem s vydáním Pražského (k)roku souhlasila. Moc jim děkuji za takovou příležitost a mám velkou radost z toho, jak se kniha povedla.

Jsou jimi místa, ze kterých cítím historii, kterou mám tak ráda. Stává se mi, že někde stojím, a když zavřu oči, nechám se vtáhnout do dob dávno minulých. Představuji si, jak právě tudy projížděl korunovační průvod v čele s Karlem IV., jak stála kněžna Libuše na vyšehradských hradbách a prorokovala Praze hvězdnou slávu nebo jak v okolí Zlaté uličky na Pražském hradě míchali alchymisté pod dohledem šarlatána Kelleyho lektvary pro císaře Rudolfa II. Chtěla jsem čtenáře po těchto mých oblíbených místech provést.

Fotografie vznikají při mých toulkách Prahou tak nějak neplánovaně. Rozhlížím se kolem sebe a co mě zaujme, co mému oku lahodí, to si vyfotím. Buď se to povede nebo mi na procházku zůstane vzpomínka jen v hlavě. Ale to vůbec nevadí. I když nosím fotoaparát vlastně téměř pořád při sobě, nemám to tak, že bych chodila cíleně fotit. Pro mě je hlavní ten prožitek. Mám radost, když se fotka podaří a sama si pak k sobě přivolá příběh.

Prahou legendy prostupují odjakživa. Nejraději mám ty tajemné, ve kterých se člověk trochu bojí a zároveň doufá, že vše dobře dopadne. Vybrat některé z nich do knihy nebylo vůbec těžké. Jsou všude kolem. Když se například z Karlova mostu podíváte na balkonek domu U obrázku Panny Marie na Kampě, zaujmou vás dva válečky z mandlu, které tu visí ve štítu. To vám nedá spát a začnete pátrat. Podle legendy v domě žily dvě pradlenky Tonička a Pepička. Těm někdo záhadně pomáhal po nocích s praním a mandlováním prádla, zatím co se ony zamilovaně procházely v uličkách Malé Strany se svými milými hochy… proč a kdo pradlenkám pomáhal si můžete sami přečíst na stránkách knihy.

V Praze jsem se narodila, v jejím samém srdci, na Starém Městě. Ona mě za to mé chytila a nikdy nepustila. Nedovedu si představit žít někde jinde. Praha je domov, místo, kde jsem šťastná, kde to důvěrně znám. Možná právě proto se mi o ní píše tak lehce a vlastně samo. Máme spolu takový spiklenecký vztah. Já rozdávám její krásu prostřednictvím fotek a teď i knihy lidem a ona mi to oplácí zážitky, které pro mě chystá.

Na stránkách knihy najdete 52 příběhů, stejně jako je týdnů v roce. Proto Pražský (k)rok. Čtenář tak může kráčet s mojí knihou po Praze od jara do zimy, jak se mu zlíbí. Ke každé kapitole jsou pak dvě fotografie. Jedna velká přes celou stranu a k ní ještě druhá, menší, na které je například detail nebo jiný pohled. Texty obsahují moje oblíbené smajlíky, stejně tak, jak je používám právě na instagramu. Vybírala jsem místa, na která sama ráda chodím a kde je mi dobře. Od každého něco, řekla bych. Najdete tu památky, zajímavosti, píšu i o historických osobnostech nebo událostech, co se v pražských ulicích za ta staletí až do současnosti přihodily.

Ono to tak nějak všechno hezky samo plynulo , jak na vlnách Vltavy. Mám asi v životě štěstí, že všechno do sebe tak krásně zapadá. Výzvou nebo snad spíš přáním je, aby se kniha čtenářům líbila, aby si v ní rádi listovali a třeba se jí inspirovali při návštěvě naší stověžaté Prahy, která je, jak se říká, duší Česka a srdcem Evropy.

Ráda bych, aby se lidé při čtení Pražského (k)roku usmívali. Aby se na chvíli zastavili v čase a začali vnímat místa, o kterých píšu i jinýma očima. Nejen jako Prahu uspěchanou a turistickou. Moje kniha není klasickým průvodcem, ale tak nějak se v ní prolínají fakta s mými vlastními pocity, postřehy a zážitky. Jsem šťastná, kolik krásných ohlasů mi na knihu chodí, tak věřím, že se to povedlo.

Nespěchejte a rozhlížejte se kolem sebe. Praha je plná detailů, které by vám mohly na první pohled uniknout, ale když je objevíte, nepřestanete žasnout. Třeba když se zahledíte do oken v Nerudově ulici a spatříte nádherně malované trámové stropy. Domovní znamení, lampy, sochy a zdobení na fasádách. Krásná jsou časná rána na Karlově mostě, který je v tu dobu téměř prázdný a máte ho jen pro sebe. Zajděte si do některé ze zahrad na Malé Straně. Ve Vojanových sadech vás přivítají pávi, v Rajské zahradě se zas podíváte na Zámecké schody netradičně z výšky, protože budete stát na hradební zdi přímo nad nimi. A určitě vylezte alespoň na jednu z pražských věží. Z výšky jsou červené střechy úplně nejkrásnější.

Luxus je pro mě mít možnost dělat to, co mě naplňuje a baví. Luxus jsou zdravé nohy, které mě po Praze zanesou, kam si přeju a třeba i dál. Luxus je mít kolem sebe skvělé lidi, poznávat a objevovat. A mým luxusním snem je mít možnost se jednou vrátit do centra Prahy , do nějakého malého bytečku a žít znovu na Starém Městě.