Jak se rodí humoristické povídky: rozhovor se Zuzanou Froňkovou, autorkou knihy Smažák od Papeže Františka

Povídky jsem začala psát už při studiu autorského herectví na DAMU, ale spíš jako základ pro zkoušení divadelních inscenací. Až když jsem se přestěhovala z Prahy na samotu a přestala jsem hrát divadlo, pustila jsem se do psaní. U povídek mě baví, že musíte celý příběh, včetně charakteru postav i pointy vtěsnat na pár stránek. A to, že jsou většinou humoristické, nebo mají snad aspoň nadhled, to mě učí brát i sebe míň vážně a dívat se na svět s větší lehkostí. V posledních letech jsem začala víc psát i pohádky (příběhy o houbových skřítcích Houbáci a Houbáci a jiné lesní bytosti vyšly v Pointě v roce 2022 a 2023) a v nich si naopak užívám trochu víc idealismu a pocitu, že svět je v pořádku a všechno dobře dopadne.

Knížka se jmenuje podle jedné z povídek. Inspirací je můj život na samotě u lesa a jeho nečekané nástrahy, ale víc asi neprozradím, protože bych vyzradila pointu celého příběhu. Ale nejde o žádný deníček ani zpověď. Píšu sice v ich formě a většina situací je opravdu ze života, ale psaný příběh se často odvíjí dál a po svém.

Částečně je to téma stěhování z města na vesnici, které bylo ústřední pro moji předchozí povídkovou knížku, Bůh a neonové žabky. Ve Smažáku se ale častěji objevuje téma cestování i vzpomínky na rodiče a dětství. A poselství? To je krásná otázka. Myslím, že ho dobře vyjadřuje přísloví: „Nestahuj kalhoty, když brod je ještě daleko“.

Ráda bych odpověděla, že píšu pravidelně, ale to stále ještě neumím. Mám období, kdy přijdu z každé procházky s nápadem v hlavě a napíšu třeba dvě až tři povídky za týden, ale pak zase měsíc, kdy mi psaní nejde. Povídky do této knížky jsem psala postupně skoro dva roky. A trvalo téměř rok, než knížka skutečně vyšla. Vůbec jsem neměla tušení, co všechno se ještě musí stát a kolik lidí na tom musí tvrdě pracovat, aby se z vašeho textu v počítači stala voňavá a krásná věc. Jsem moc vděčná celému týmu (redaktorka, korektora, ilustrátorky, grafička a sazečka) se kterým je radost pracovat a který mě zároveň posouvá a inspiruje k dalšímu psaní.

Mám různá období. Momentálně, snad proto, že sama teď moc necestuji, hltám cestopisy a moc se bavím u těch od Ladislava Zibury. Miluju všechno od Kazuo Ishigura, fascinuje mě představivost Phillipa Pullmanna. Můj styl psaní asi nejvíc ovlivnil pan profesor Ivan Vyskočil, ke kterému jsem pár let chodila na autorská čtení. Naučil mě číst texty nahlas a myslím, že stále píšu víc „pro ucho, než pro oko“. Moje pohádky zase inspiroval můj tatínek, který si je pro mě vymýšlel, když jsem byla malá, nebo mi je četl. Nejčastěji ty od Františka Nepila. Byly laskavé a přímo hladily. Obecně vyhledávám spíš knihy, ve kterých je laskavost, nebo alespoň naděje. Rozhodně nejsem fanynka hororů. Ale na Agátu Christie nedám dopustit.

Rozhodně nejsem odborník na český literární trh, ale pro mě osobně je nejtěžší dostat své knížky za svou vlastní bublinu, dál do světa. Jsem vděčná nakladatelství Pointa, kde vyšly čtyři mé knížky, že dává příležitost právě nám, neznámým a nadšeným. Je to platforma, kde jako autor můžete nabídnout svůj rukopis, najít si knižní tým (oslovit knižní profesionály, kteří se sami rozhodnou, zda s vámi chtějí pracovat, nebo vás dokonce osloví oni sami) a náklady na tisk vybrat pomocí crowdfundingu (předprodeje). Pointa se pak postará o distribuci, takže se naše knížky dostanou „do všech dobrých knihkupectví“. Navíc se jako autor na celém procesu podílíte, což mě osobně moc vyhovuje a baví.

Ráda se setkávám se čtenáři při autorském čtení. Podle reakcí hned vím, co je srozumitelné, kde může jít posluchač (a snad i čtenář) se mnou, i kde jsem se netrefila. Moc mě těší, pokud mi čtenáři pošlou zprávu. Nedávno mi jedna paní psala, že si moje knížky čtou společně s manželem a předčítají si je nahlas. Jiná čtenářka zase prý četla moje knížky do telefonu své nemocné kamarádce na povzbuzení. To mě dojalo.

Čtečku si sbalím s sebou na cesty, ale doma raději sáhnu po tištěné knize. Často se totiž vracím, listuju, a to jde nejlíp s papírem. A od té doby, co jsem nějaké knížky vydala sama, mnohem víc vnímám i to, jak knížka vypadá, jak se drží v ruce, zkrátka vážím si toho předmětu. A snadněji rozliším ty, které někdo ušil horkou jehlou. U audioknih silně vnímám interpretaci vypravěče, a tak si některé poslechnu ráda, ale jiné vypnu po pár minutách. Rozhodně ale nemůžu poslouchat audioknihy v autě. Pokud mě baví, nechám se úplně pohltit a nejsem schopná řídit. Naposledy jsem cestou na nákup skončila na nádraží a pak se divila, co tam dělám.

Mám rozepsanou další knihu příběhů pro děti, kterou bych ráda dokončila v příštím roce a povídky si do šuplíku píšu průběžně. A tiše připravuju i další projekt, ale ten ještě musí uzrát. Ráda bych se víc věnovala autorskému čtení. Nedávno jsem četla své texty v rámci benefičního večera složeného z dalších textů a hudby a být součástí takového společenství bylo moc inspirující. I když psaní je docela samotářská disciplína, někdy mám velkou potřebu vyjít mezi lidi, zažít to vzrušení z publika a ověřit si, zda moje psaní mluví k ostatním.

Mít čas na ty, které mám ráda a věnovat se tomu, co mě baví. Dvacet let jsem pracovala jako lektorka manažerského vzdělávání. V době covidové se moje práce proměnila a ze setkávání na živo se přesunula do online prostoru. Chápu, že je to ekonomičtější, ale mě už to přestalo dávat smysl a hrozně mě to vyčerpávalo. Měla jsem ale velký strach tuhle práci opustit, protože „co budu pro boha dělat?“ bylo silné. Poslední půlrok už se ale naplno věnuju psaní a knížkám a považuju to za totální LUXUS.