Jaký je život nejhranějšího autora vážné hudby v zahraničí Varhana Orchestroviče Bauera

Přiznávám, že ten termín „vážná“ hudba podle mě úplně nevystihuje, o čem ta hudba je. Spíš bych řekl, že je to hudba promyšlená, prokomponovaná (více kontextová) a procítěná, navazující na osvědčené způsoby hudebního vyjádření. Postupně jsem se k tomu dostával od jednoduchých písní a skladeb, které jsem sluchem analyzoval a pak se je pokoušel zopakovat.

Šel jsem opačnou cestou – od rocku k jazzu, a teprve pak mě uchvátil orchestrální zvuk, kterému jsem zcela propadl. Chodil jsem na konzervatoř Jaroslava Ježka a Antonín Bílý mě učil myšlenkové čistotě na pozadí precizního řemesla. 

Postupem času jsem zjistil, že mi nejvíc jde zaplňovat těmi krásnými orchestrálními barvami ten obrovský monumentální prostor. Při tvorbě jsem úplně v jiné dimenzi. Nejvíc symfonické hudby lidé naposlouchají ve filmech, takže se hodně věnuji kompozici filmové hudby, ale i volné tvorbě a nevyhýbám se ani neobvyklé kombinaci žánrů a nástrojů i různé kompoziční technice. Filmová hudba v mém pojetí jde myšlenkově a emocionálně až na dřeň, až se posune na úroveň další postavy filmu a jakéhosi svědomí filmu.

Jasně, rád opravuji věci, rád si vyrábím nábytek podle svého, rád řídím, rád cestuji a poznávám nová místa.

Prorazit v zahraničí je vždy těžší, v covidové pauze se orchestrální hudba živě skoro nehrála, takže byla nejvíce slyšet ve filmech, kterých jsem naštěstí zkomponoval hodně a nasbíralo se to. Filmová hudba je pro mě dřina v hlubokoponorovém soustředění, často v neskutečném časovém pressu. Navíc někdy vám do toho zasahují i lidé, kteří tomu nerozumí, tak je musíte neustále přesvědčovat, že fakt víte, co děláte. Ale když se to nakonec podaří, pozvedne to celý projekt, a když to takhle děláte po desetiletí jako já, tak se nakonec dostaví výsledky v podobě ocenění.

Nejbližší koncert bude 15. září open-air mého Okamžitého Filmového Orchestru pro Prahu 1, kde bude kromě filmové hudby průřez mojí tvorbou posledních let. Jinak mojí hudbu můžete najít ve filmech, na kterých jsem pracoval, a na mém kanále na youtube.

Samozřejmě, že největší zážitek byla spolupráce a osobní setkání s Milošem Formanem, který neustále chrlil historky a nápady a nutil člověka být ve střehu, přemýšlet a nechat se inspirovat, to bylo fakt úžasné, včetně té nejneobvyklejší cesty, kterou jsem se k tomu dostal, určitě proto, že jsem fakt „divnej týpek s divnym jménem“ a poslal jsem hudbu, která ho okamžitě zaujala.

Ale fakt nejtěžší – vlastně doktorát ze skladby – byl pro mě němý hodinový švýcarský film „La Chute de la Maison Usher“ (1928), kdy jsem psal 16–20 hodin denně po dobu devíti měsíců, nevycházel z domu a snažil jsem se to správně zanalyzovat, umyslet a ukomponovat, aby to bylo nejprovázanější, jak jen to lze, přestože mi do toho nikdo nekecal. Řízený hudební autismus se mi povedlo dovést do maxima, ale naštěstí jsem se po dirigování koncertních provedeních filmu ve Švýcarsku a Německu byl schopen vrátit do normálního života.

Rád bych svou hudbu představil blíže zejména českému publiku na festivalech, které mi to umožní, rozhodně teď nejvíce bojuji o uvedení své korunovační mše „Pražské Jezulátko“ pro dětský sbor, sóla, varhany a orchestr. Toto dílo není jen liturgické, je to oslava toho nevinného, čistého a radostného v nitru každého z nás. Kdybychom se k tomu všichni dokázali více přiblížit, bylo by na světě určitě lépe. Jinak píšu operu „Máj“ na inspirativní text Karla Hynka Máchy a připravuju i Koncert pro varhany a orchestr, taky mě čekají nějaké filmy a dokumenty.

Luxus je asi od latinského slova Lux – světlo, takže by to mělo být jakési osvícení nebo život ve světle, což mi přijde jako lepší vysvětlení, než že „luxus je něco drahého lesklého, co si můžeme klidně a bez újmy odepřít“ :-D

Takže radši to osvícení. Mně přijde luxusní i to, že přes všechny starosti mohu dělat svou profesi a rozdávat hudbou radost, bydlet na Petříně, mít čas na své nejbližší a užívat si dary života.