O nové knize Zvěsti ze světa po žití s autorem Jiřím Maršálkem

Knihu jsem začal psát už před pěti lety, navíc jsem v té době pracoval i na řadě jiných textů, takže ten úplný začátek psaní mám už zčásti zamlžený. Nicméně jako vždy to vyplývalo z okolností, které jsem zrovna prožíval, z myšlenek, které mě zaměstnávaly a z knih, které jsem zrovna četl. Krátce před tím jsem končil práci v lesnictví, což bylo prostředí, které ke mě přilnulo a poznatky odtud se v knize projevily. Přemýšlel jsem v té době dost pochmurně, poprvé jsem se souvisleji dostával k náboženské literatuře a také jsem dokončoval četbu Zolovy série Rougon-Macquartů. Z toho všeho vyšel román z podhorského vesnického prostředí v lesnické rodině, zaměřený na psychologii, který se čím dál hlouběji noří do duchovních otázek a přerůstá až téměř v podobenství.

Z velké části se podle mě jedná o tradiční vesnický román, který má ambici zodpovědně a důvěryhodně vykreslit jisté duševní procesy. Připodobnění k magickému realismu, které jsem už párkrát slyšel, mi osobně úplně nesedí, nicméně text se místy noří hluboko do podvědomí postav a jejich duševní vypjetí je tak silné, až se nastiňovaný mysticismus může jevit jako cosi nadpřirozeného. Pro mě osobně se to ale stále drží v mezích psychologického románu.

Věřím, že když je seriózně zamýšlený text konsistentní a drží pevně pohromadě, tak potom celým svým rozsahem vyjadřuje určitou myšlenku, která se ale logicky nedá zjednodušeně opsat. Pokud jsem tedy pracoval správně, což se těžko posuzuje, tak text určitě jakousi hlavní uchopitelnou myšlenku vyjadřuje. Ale jako alegorie pro nějaké zjednodušitelné moudro nebo poučku tato kniha rozhodně fungovat nemá.

Všelijaké bloky a škobrtnutí přicházejí během psaní poměrně běžně, tady tomu nebylo jinak. A vzhledem k tomu, že práce na knize trvala tolik let, tak jsem asi narazil i na víc zádrhelů, než kdy dříve. Nakonec se to ale podařilo dotáhnout do cíle.

Hodně se tu pracuje s motivem hříchu, což je koncept, který mě ze všech stran v myšlenkách přitahuje už spoustu let. Za naše menší i větší morální přešlapy se vnitřně trápíme až na výjimky všichni, nehledě na to, zda se člověk otevřeně hlásí k nějakému náboženství nebo ne. Váha těchto před staletími popsaných vzorců chování se dá těžko zpochybnit a dokonce se mi zdá, že se dle proklivity jednotlivce k určité formě hříšnosti dá překvapivě spolehlivě zorientovat i v jeho dalších duševních vlastnostech. Ve Zvěstech ze světa po žití je asi i klíčová pozornost k projevům hříšnosti postav pro to, aby čtenář došel k podobnému pochopení celkového textu, jaké mám já.

Předobraz asi ne, ale veškerá náboženská symbolika, která do textu vstupuje, vyplývá ať už z existujících textů, nebo z motivů, které k lidské spiritualitě patří odedávna.

Něco, co mě souběžně přitahuje i odpuzuje. Změkčilost, spjatá s přehnaným „dopřáváním si“ mě děsí a mám přirozenou tendenci si od ní držet odstup, ale příliš často neodolám.