Ponořte se do příběhů vídeňských historických románů s rakouským spisovatelem Andreasem Pittlerem

Dějiny mě zajímaly od nejútlejšího mládí, a studium historie tak pro mě byla jasná volba. Jako promovaný historik jsem od poloviny 80. let 20. století publikoval řadu odborných knih, ale ty četlo jen úzce zaměřené odborné publikum. Pokud jsem chtěl oslovit i lidi, kteří nemají s historií ani politikou co do činění, musel jsem zvolit žánr, který by byl těmto lidem přístupný. Kolem roku 2000 jsem tedy začal psát a vydávat historické krimiromány, a mohu říct, že tato cesta byla korunována úspěchem. Knih s detektivem Bronsteinem se jen v německém originále prodalo cca 50 000 výtisků.

Inspiraci lze najít doslova všude: v novinové zprávičce, na pamětní desce, v muzeu... Člověk musí chodit po světě s otevřenýma očima, a pak může vyprávět příběhy, které jsou všude kolem a jen čekají, až je někdo najde a zveřejní. To puzení k vyprávění příběhů je ve mně velmi silně zakořeněno, takže hned sedám k počítači a všechno si zapisuji. Právě proto vznikají mé romány za relativně krátkou dobu. Tvůrčí proces je pro mě totiž jako cesta: nemůžu přestat, dokud nedospěju do cíle.

Na tom vlastně není nic těžkého. V dějinách je tolik kriminálních momentů, že už není zapotřebí velké fantazie, abych je obalil poutavým dějem. Snažím se události líčit zdánlivě „live“, naživo, jako bych byl jejich očitým svědkem. A pokud se mi to podaří, stávají se svědky oživlé historie i čtenáři, což je jedním z nejdůležitějších cílů mého psaní.

Mám rád hodně autorů, až příliš mnoho na to, aby se z nich dalo snadno vybrat. Rád čtu Andreu Camilleriho, Antonia Manziniho, Petrose Markarise, Lizu Marklundovou a mnoho, mnoho dalších.

No ano, Vídeň je moje město. Tady jsem se narodil, tady jsem vyrostl, tady jsem prožil víc než půlstoletí. Znám tu doslova každý kámen, to mi velmi pomáhá při popisu míst a prostředí. Kdybych měl psát třeba o Praze, musel byl udělat spoustu rešerší, nasávat atmosféru a zkoušet, jestli vůbec dokážu toto nové prostředí pojmout. To ve Vídni vždycky hned vím, co bude fungovat – a co ne.

Pro mě se tyto tři profese ideálně doplňují. Jako historik vím, jak se věci staly. Jako novinář umím rešeršovat, proč se věci staly právě tak, a jako spisovatel to dokážu předat čtenářům, sdělit jim, proč se určité věci staly právě tak, jak se staly.

Rád se pohybuji mezi různými žánry. V minulém roce jsem napsal dějiny kriminálního románu, v nichž jsem představil počátky, východiska a zvláštnosti tohoto žánru a jeho významné autory. Pak jsem napsal ještě jednu detektivku a po tom Dějiny Turecka od roku 1923 (založení republiky) do dnešních dnů.

Především musí vědět, co a o čem chce psát, s důrazem na slovo „chce“. Nemá cenu pracovat na textu jenom proto, že si autor myslí, že by mohl být populární nebo žádaný. Autor by měl být autentický a věrný sám sobě, i když se třeba úspěch hned nedostaví. Literatura je běh na dlouhou trať. Člověk si také musí najít svůj osobitý, jedinečný styl. Nakonec rozhodně neškodí, když člověk sobě a svému psaní věří, nedá se odradit nepříznivou kritikou. Ta přijde z mnoha stran a člověk ji musí vydržet. Jak říkal Beckett: pokusit se, selhat, znovu se pokusit.

Doporučovat vlastní dílo je vždycky těžké. Ale jako úvod k mému dílu bych mohl doporučit knížku Wiener Bagage (Vídeňské zavazadlo). 14 krátkých povídek se odehrává na zajímavých místech Vídně – ve Státní opeře, Svatoštěpánském dómu, Schönbrunnu aj. Knížka tak může sloužit i jako svého druhu turistický průvodce. Sedm příběhů jsem si vymyslel, sedm se skutečně stalo, a čtenáři můžou hádat, který je podle skutečnosti a který vymyšlený. Na konci knihy pak najdou správné odpovědi.

Rád chodím přírodou a rád také navštěvuji cizí města, i když v těch s oblibou hledám historická místa a zajímavé příběhy.

Absolutním luxusem je pro mě dobré jídlo. Jsem ovšem už ve věku, kdy mám tendenci se zakulacovat, proto musím být při jídle trochu zdrženlivý. Přesto čím dál tím víc toužím zapomenout na všechny diety a dát si dobrou večeři o mnoha chodech, nejraději v restauraci na břehu moře, protože moře je pro mě jako pro člověka z vnitrozemí dalším luxusem. Ano, tak to je. Miluju dobré jídlo a miluju moře, a užívat si obou těch věcí zároveň je pro mě skutečný luxus.