Švandovo divadlo: premiéra Dívenka na trampolíně

Zdena Salivarová, spisovatelka a zakladatelka proslulého exilového nakladatelství ´68 Publishers a její charismatický muž, spisovatel Josef Škvorecký. Dva skvělí romanopisci, překladatelé a současně manželé. Jejich příběh teď pod názvem Dívenka na trampolíně poprvé ožije jako divadelní hra. Scénář napsal dramatik a filmař Pavel Jurda, režisérem je Martin Františák, umělecký šéf smíchovské scény. Ústřední dvojici ztvární Bohdana Pavlíková s Lubošem Veselým, kteří tvoří pár i mimo divadelní prkna. Hned v několika rolích se představí Barbora Křupková, nová členka hereckého souboru, dále hrají Matěj Anděl, Jan Mansfeld a Katarína Mišejková alternovaná Barborou Blažkovou. Premiéra kusu aspirujícího už teď na divadelní událost bude 1. února 2025 ve Studiu Švandova divadla.

Jejich společný život v socialistickém Československu, pobyt v kanadském exilu i příjezd do svobodné vlasti po roce 1989 by mohli být námětem na román… Zdena Salivarová a Josef Škvorecký prožili mimořádné životy. O jejich nakladatelství ´68 Publishers, založeném manželi Škvoreckými v roce 1971 v Torontu, spisovatel Milan Kundera prohlásil, že „bez něj by tištěná vážná česká literatura přestala existovat.“ S čím se ale ve své ideologií sešněrované vlasti museli potýkat? Co zažívali jako literáti i jako manželé, kteří toužili po dítěti? Jak se pak každý z nich uplatnil v emigraci, když je komunistický režim zbavil občanství a zatrhl jim návrat domů? A co je čekalo, když se v 90. letech do svobodného Československa opět směli vracet?

Jak upozorňuje Martin Františák, herecké i lidské souznění ústřední dvojice umocňuje fakt, že Bohdana Pavlíková a Luboš Veselý jsou partnery i v civilu. „Je to náš třetí manželský pár, který hrajeme ve Švandově divadle. A opět je výzvou,“ říká Bohdana Pavlíková. „Po Happy Endu, kde jsme stylizováni do výrazně starších lidí, tady hledáme zbytky svého mládí. Tedy dobu, kdy se reální Zdena Salivarová s Josefem Škvoreckým rozhodli k emigraci,“ doplňuje herečka. Luboš Veselý k tomu dodává: „Nejen my dva, ale všichni zúčastnění herci jsme se podíleli na vzniku definitivní verze scénáře. Podobně vznikala i inscenace Hadry, kosti, kůže.“ To potvrzuje i Bohdana Pavlíková. „Proces zkoušení byl velmi svobodný. Vycházeli jsme z představy režiséra Františáka, ale myslím, že i on se námi nechal inspirovat. Našimi představami o postavách a jejich životě před i během exilu,“ uvádí Pavlíková.

Divadelní zážitek umocňují projekce vycházející z principů Laterny magiky. Proslulý československý „vynález“ spojující divadlo a film poprvé nadchl publikum světové výstavy Expo´58 v Bruselu. „Expa se ještě jako členka Souboru písní a tanců zúčastnila i Zdena Salivarová,“ připomíná Františák a upozorňuje na další motiv inscenace: otvírání studánek, v nichž se voda vyčistí až poté, co si kal sedne ke dnu… „Diváci budou svědky i toho, jak se historie protne s přítomností. K tomu využijeme část záznamu, který tvůrci ze Švandova divadla pořídili při návštěvě Zdeny Salivarové u ní doma v Torontu,“ říká Johana Němcová Součková. Scénu nápaditě pracující s logem ´68 a s variabilní stěnou z papírových krabic vytvořila Eva Zezula. Ta je zároveň autorkou originálních kostýmů. Inspirovala ji dobová móda, sportovní dres Věry Čáslavské i geometrie a grafika. Hudbu a písně napsal Ivan Acher, pohybová spolupráce je dílem Zoji Mikotové, videoprojekce a „laternu magiku“ vytvořil František Pecháček.

„V našich dějinách byly a jsou opakované snahy o přepisování historie. Ale můžeme sledovat hrstku válečníků, poutníků i strážců majáku, kteří svou milovanou zemi s bolestí opouští, aby jinde vytvořili podmínky pro záchranu a udržení základních lidských i kulturních hodnot. A to je i příběh Zdeny Salivarové a Josefa Škvoreckého, kteří v Nakladatelství ´68 Publishers vydali 255 knih. V roce 1990 převzali z rukou Václava Havla Řád Bílého lva III. třídy za zásluhy o českou literaturu ve světě,“ připomíná Martin Františák. „Dívenka na trampolíně vypráví mimo jiné o tom, že svoboda není stálá, nikdo nám ji nedaruje a bývá vykoupená nejistotou a hroznou dřinou. V tom vidím náš úkol i naši naději,“ uzavírá režisér.