Mirka Čejková, o životě, práci a equal pay day

Ne. Byla to určitě cenná zkušenost zažít pozitivní i negativní stránky popularity a uvědomit si, co platíte za to, že jste víc vidět. Je to něco, co se více méně děje bez vaší kontroly a já ráda řídím svůj život - teda teď, když jsem se to konečně naučila:-).

Pracuji jako konzultant. V nadsázce říkám, že to, co dělám, se dá vyjádřit čtyřmi slovy: najdu proč, vím jak. Pracuji s lidmi, kteří chtějí něco změnit nebo hledají, jak něco udělat jinak a efektivněji, ať už ve firmě nebo v životě. Vlastně jde o to najít důvod, proč něco nejde, jak jsme chtěli a vědět, jak to opravit. A ten důvod je většinou někde uvnitř nás a my potřebujeme jen nějaký impuls zvenčí, pár otázek, trochu jinou perspektivu, abychom pochopili, jaké jiné možnosti máme. A pak je jedna speciální oblast, které se věnuju a díky níž jsem vlastně pořád v kontaktu s televizním světem. Mám klienty, kteří se potřebují zbavit strachu mluvit před lidmi nebo se chtějí naučit, jak „prodat“ svoje myšlenky, jak získat publikum, jak argumentovat. Často jsou to i účastníci diskusních pořadů a já prostě miluju, když přijdu na to, jak to udělat, aby byli lepší a pomoct jim vyhrávat v oblasti, kde se hodně lidí necítí příjemně.

Jsem s tím spojována, protože jsem jednou z desítek mentorek, které se dobrovolně účastní úžasného programu „speed mentoring“, což je možnost, jak s ostatními sdílet nějaké téma a pomoct si vzájemně se lépe orientovat, pochopit určité principy a zjistit, jak lépe uspět. Téma rovnosti platů není určitě věc, která by mne sama o sobě pálila nejvíc, ale je to jev, který o něčem vypovídá. Osobně jsem si musela vyřešit, nakolik s tím chci být spojována, protože se mi nelíbí přístup některých zemí, které narovnání platů nárokují zákony apod. Navíc já sama na sobě jsem platové rozdíly nepocítila, protože jsem nikdy vlastně nebyla typický zaměstnanec a vyjednávala jsem si plat v rámci externích smluv. Ale líbí se mi přístup pražské organizace Business and Professional Women a její prezidentky Lenky Šťastné, která místo nátlaku na vládu jde cestou hledání příčiny této skutečnosti a snaží se o osvětu a podporu žen. A kus toho problému jde právě za ženami, potřebují větší sebedůvěru a víc aktivity. Když člověk něco chce, musí vyjít ze své komfortní zóny a snažit se toho dosáhnout. Vždycky je něco, co můžeme zlepšit, změnit, naučit se a tím se posunout blíž k úspěchu – třeba změnit postoj, přístup, způsob myšlení, můžeme se naučit jinak hodnotit situaci a vidět víc možností. A to mi dává smysl, a proto jsem se zapojila.

Pokud bych to měla zobecnit, tak s rozdílem platů a genderovou nerovností jsem se setkávala spíš v tzv. korporátech. Menší a soukromé firmy jsou otevřenější. Ale zase je třeba uvážit, že já se dostávám do firem, kde je vedení otevřené diskuzi, kde chtějí něco změnit, kde spolupráce s koučem nebo konzultantem vyplývá právě z toho, že management hledá možnosti zvýšení efektivity, a dokonce se zabývá otázkami spokojenosti zaměstnanců, podmínek jejich rozvoje a všech těchto věcí, které velké státní nebo nadnárodní společnosti mají ve svých manuálech, ale už méně v samotné praxi.

Pro mě je to informace o tom pánovi, je zajímavé sledovat debatu kolem toho, je to informace pro lidi, kterými byl zvolen. Jen upozornil na téma, které tu stále je. Pořád je hodně mužů, kteří si to myslí, jen většina z nich to řekne u piva a ne v parlamentu. A pokud takhle uvažuje poslanec, tak by nemělo být překvapení, že takhle může uvažovat manažer, ministr, úředník. Prostě se jen ukázalo, že to je názor, který muži zastávají bez ohledu na postavení. Stále žijeme ve světě, který je utvářen předsudky o rozdělení rolí ve smyslu žena u sporáku a dětí, muž v práci. A to „u sporáku a dětí“ není vnímáno jako práce:-). Problém žen je pak v tom, že nad tím často mávnou rukou a věnují se důležitějším věcem a pak se stane, že se toho tématu chopí „bojovnice“ a začnou to řešit vášnivě a muži pak mají další téma, že ženy jsou hysterky a feministky. A to je škoda. Nerovnost tu je, ale měla by se řešit věcně.

Když jsem byla známá ve smyslu, že o mně psal bulvár a zrovna si nebral servítky, tak to naštěstí nevnímaly a teď už jsou zase tak rozumní, že to umí zpracovat, tedy to, co bylo. A pro ně určitě nepatřím do kategorie známých lidí. Jsou to teenageři a mají svůj svět, svoje vzory a jejich příběhy. Pokud jde o práci, tak oni byli vždycky na prvním místě a snad se mi to dařilo skloubit, to že chci pracovat a zároveň tu chci být pro ně.

Jak jsem řekla klukům je 16 a 18 let, takže je to spíš občas o společné večeři v restauraci, dovolená s mámou není úplně na pořadu dne. To si vynahrazuju s dcerou, která je „moje věčné dítě“ a se kterou si užívám výlety a plánujeme dovolené. A užívám si i to, že mám konečně po těch letech trochu jiný režim. Uvědomila jsem si, že mám víc času na přátele a že se vracím k cestování a sportům, na které před tím tolik času nebylo.

Bože vůbec ne. Jestli je nevydařené synonymem pro „nežili spolu až do smrti“, tak byla má manželství nevydařená. Ale já si myslím, že dnes, díky tomu, jak dlouho žijeme, je to fakt štěstí žít v oboustranně naplněném vztahu 40 let. Takže ano, věřím v partnerství a myslím, že šance jsou vyšší, čím jsme starší a pokud jsme se z těch životních lekcí něco naučili. Pokud jde o moje manželství, tak s otcem mojí dcery jsme kamarádi a on je pro Petru ten nejlepší otec, jakého mohla mít. Vztah s otcem kluků byla zase ta láska, kterou asi člověk chce zažít, milovala jsem a cítila jsem se milovaná a klukům opakuju, že se narodili z lásky a jako zhmotnění našich přání. Fakt, že jejich otec není úplně zodpovědný a jak sami řekli, chová se trochu nestandardně, je něco, co já už neovlivním. A poslední manželství byl omyl, ale zase to pro mě byla lekce, kam až člověk klesne, když se ztratí ve svém životě a ve své bolesti, byla to reakce na zklamání z rozvodu a byla to lekce, která mně hodně dala.

Nevím přesně. Jak říká Tim Gallwey, zakladatel koučinku, život je učení ze zkušenosti. Takže kdyby mě k tomu, kde dnes jsem, dovedly jiné a třeba míň bolestivé lekce, bylo by to fajn, ale asi jsem musela projít právě těmi, které mi život dal. Musela jsem pochopit, že být silná za každou cenu a vydržet úplně všechno může mít i svoje negativa, že je třeba mít hranice, že je třeba si uvědomit, kdo jste a ne si nechat nutit soudy okolí, že někdy ti nejbližší vám ukazují úplně jiný obraz o vás samých, a to z nejrůznějších důvodů včetně těch sobeckých. A to že jsem tím vším prošla, je možná důvod, proč právě já dnes mohu někomu jinému pomoct si to srovnat a taky si vytvořit život, jaký chce.

Byla toho spousta, co jsem neměla ráda, možná jsem na lidi působila sebevědomě, ale ve skutečnosti jsem si připadala nežádoucí ve všech směrech. Bylo to asi výchovou a pak i některými muži, kteří mě potřebovali ponížit, aby vedle mne mohli existovat. Takže dnes jsem si konečně dovolila luxus mít se ráda taková, jaká jsem. Mám chyby, nejsem dokonalá a snažím se s tím něco dělat, ale už si neubližuju tím, abych samu sebe pořád zpochybňovala. Možná je to i věkem, čím jsem starší, tím v sobě nacházím víc vyrovnanosti a to mě na tom baví. Prostě jsem kdo jsem a jsem s lidmi, kterým vyhovuju – v práci i v životě.

Nemyslím. Upřímně nevím, jestli bych měla odvahu být muž. Ty stereotypy, proti kterým dnes všichni bojujeme, se týkají i mužů. Vždycky mě štvalo, když mým synům někdo nutil, že kluci nebrečí, že chlap se nesmí bát, že musí být úspěšný, musí porážet ostatní, musí být excelentní po všech stránkách včetně sexu. A pak s muži mluvím a i u klientů vnímám, jak je všechny tyhle požadavky drtí. Myslím, že bychom si vzájemně pomohli, kdybychom pochopili, že svět se mění, že dnes už muž neloví a žena nevydělává kůže, ale že mužská racionalita a ženské instinkty, mužská přímočarost řešení problémů a ženské vnímání pocitů a širšího kontextu jsou talenty, které nám zůstaly, které si nekonkurují, ale naopak se doplňují a mohou vést k větší pohodě v životě i k většímu úspěchu v byznysu.